Beze slov
29. 5. 2013
Strašně moc jsem doufala, možná také chtěla,
že se zbavím tužeb a chtíče svého těla.
Jen kdyby to možné bylo, nechat odplout vzpomínky.
Co zrodilo se - jednou žilo.
Lihem psáno mezi řádky, v bílý papír na linky.
Kdežpak doufat v zbytečnosti,
jež si život v řádcích složil.
Prostě řekl - to tam bude,
vzal a do knihy je vložil.
Nemyslejíc na následky, způsobené bolestí,
ukájel se do sytosti v libosti a troufalosti,
- v pouhých lidských neřestí.
Nač zabývat se prázdným listem,
když má život moc tak silnou,
že jen ledabylým stiskem,
a myšlenkou - nejspíš mylnou,
vytvoří si novou knihu.
Plnou zoufalství a lihu
a douškem divné poezie,
s výsměchem, jak život žije.
čtu si tě rád
(petr, 5. 6. 2013 13:03)