Změna je někdy opravdu těžká..
Někdy mě děsí divné věci,
bojím se toho, já tohle nechci!
Mám divný dojem ze světa nového,
chtěla bych zůstat u toho starého.
Avšak nemůžu já říct, jak to bude nebo ne.
To se to pak jako naschvál prostě nestane.
Musím jenom doufat, snad se to může stát,
život se umí houpat, chce se mi tomu smát.
Jako nahá cítím se, když lidé na mě volají,
o co jim jde, asi o to, že mě lehce zdolají.
Je mi úzko, svět se točí, všude zmatek vládne,
Všichni čekaj jenom na to, až jak oběť padne.
Stála jsem a třásly se mi nohy.
Rozhlížela se po kraji, a dívala na domy,
kde každý ukazoval a každý se mi smál.
Já stála jsem strnule, avšak chtěla jít dál.
Chtěla jsem udělat ten první krok,
pravou nohou bych měla štěstí celý rok.
Ale žádný krok, já tam jenom stála.
I když jsem chtěla jít, tak jsem se moc bála!
Až jednou jsem se odhodlala, pravou nohou vykročila,
spadla jsem do neznáma, kde zděšením zakřičela!
Byla jsem opět na začátku, osud mi to tak určil,
za hříchy, co mě stály život, mě v utrpení mučil.
Proč změny ničí život, i když jen některé,
proč nepomůžou v nouzi už ani přátelé.
Takhle to určil život, a tak to i zůstane.
Každý co si zaslouží, tak to taky dostane.
Život je hold někdy oprávněně těžký,
když ujede vlak, tak zbývá ti jít pěšky...
najmann
(wosk, 21. 4. 2007 10:31)